Udělal si ho podle svého. Lamborghini Diablo majitel rozebral na šroubky

Na první pohled je to legendární Lamborghini Diablo z roku 1993. Jenže tenhle dvanáctiválcový supersport prošel během tří let kompletní renovací a řadou zásadních úprav. Majitel Petr Borovec z Aše ho rozebral prakticky do posledního šroubku a inspirován pozdějším Diablem 6.0 upravil brzdy, řízení, interiér i vzhled. Výsledkem je unikátní Lamborghini Diablo, které sice zůstává věrné své původní podstatě, ale podle svého majitele konečně brzdí, zatáčí a funguje tak, jak má. Jako automechanik se Petr Borovec jen těžko smiřoval s tím, že některé věci na legendárním supersportu nefungovaly tak, jak by si představoval. A tak se pustil do práce. Auto rozebral prakticky do posledního šroubku a během tří let mu dal novou podobu i řadu technických vylepšení.

„Tohle je Lamborghini Diablo, rok výroby 1993. Já jsem si ho ale trošku udělal podle svého,“ řekl Borovec. Důvod byl podle něj jednoduchý. Když s vozem absolvoval první sezonu, zjistil, že slavný supersport má i své slabiny. „Originál nebrzdil a do zatáček to nebylo ono. Tak jsem si s tím vyzkoušel jednu sezonu a pak jsem přišel na to, že takhle už to asi nepůjde.“

Diablo navíc nebylo v ideálním stavu, a tak se majitel rozhodl spojit renovaci s rozsáhlejší přestavbou. Inspirací se mu stal pozdější model Diablo 6.0, který přišel na trh až o řadu let později. Z auta zmizely výklopné světlomety, takzvané „mrkačky“, dostalo jiná kola a především kompletně nový předek.



„To auto je celé po renovaci. Tři roky jsem ho renovoval, všechno sám, kromě laku a kůže,“ popsal majitel. Lakování svěřil svému bratrovi a čalounění kamarádovi, jinak se ale do práce pustil sám. Diablo postupně rozebral do šroubku a jednotlivé části znovu skládal, opravoval nebo upravoval. „To, co se mi nelíbilo, jak to vyrobili v Itálii, jsem si vyrobil znova. Mým dílem je toho tady opravdu hodně.“

Jednou z nejzajímavějších úprav je řízení. Původní Diablo totiž nemělo posilovač, což je u auta s takovými jízdními ambicemi podle Borovce poměrně zásadní problém. Rozhodl se proto použít elektrické progresivní řízení z Hondy NSX.

„Protože máme NSX, měl jsem k tomu trošku blíž. Sehnal jsem si to řízení a narouboval jsem ho sem,“ vysvětluje. Úprava podle něj změnila chování vozu k nepoznání. „Teď to funguje úplně úžasně. Auto zatáčí, drží. Bez posilovače se nedal objet ani kruhový objezd, takže dneska je to super.“

Podobně dopadly brzdy. Ani ty původní podle Borovce neodpovídaly tomu, co od podobného supersportu očekává. Proto dostalo Lamborghini lepší brzdovou soustavu. Změnila se také přístrojová deska. Původní velká kaplička podle majitele výrazně omezovala výhled z auta, a tak ji nahradil přístrojovkou z pozdějšího provedení. Výsledek je dnes podle něj přesně takový, jaký si přál. „Všechno funguje parádně. Jsem spokojený. Brzdí, zatáčí a je z něj dobře vidět.“



Samostatnou kapitolou je technika ukrytá pod karoserií. Za řidičem pracuje dvanáctiválcový motor, který je jedním z hlavních důvodů, proč má Diablo mezi automobilovými nadšenci dodnes tak silné postavení. A kdo si myslí, že majitel podobného vozu sleduje při každé jízdě spotřebu, ten by se u Petra Borovce spletl. „Když to honím, tak to žere sto litrů. Když jedu normálně, tak padesát. A když jedu jako na ryby, tak za třicet,“ směje se. Do nádrže navíc tankuje benzin s oktanovým číslem 100.

Zajímavě je vyřešena také samotná konstrukce pohonného ústrojí. Převodovka se nachází mezi řidičem a spolujezdcem, motor je umístěný za nimi a diferenciál s rozvodovým ústrojím vzadu. Motor je proto vůči podélné ose vozu mírně vyosený a kardan vede z převodovky k diferenciálu vedle motoru. I po více než třiceti letech tak na konstrukci Diabla najdeme řešení, která dodnes dokážou automobilového nadšence zaujmout.

Od roku 1993 Lamborghini nabízelo také verze s pohonem všech kol. Právě takovou variantu ale Borovec nechtěl. „Já jsem si chtěl užít tu zábavu. Zadek je prostě zadek,“ říká s úsměvem. Pro něj totiž není Diablo jen historickým exponátem, který má stát v garáži a čekat na obdivovatele. Je to auto, se kterým chce jezdit, které chce řídit a především si ho užít.

A možná právě v tom spočívá největší kouzlo tohoto konkrétního Lamborghini. Není to jen vzácný supersport z devadesátých let. Je to auto, které jeho majitel zná do posledního šroubku, protože ho sám rozebral, opravil, vylepšil a znovu složil. Každá úprava má svůj důvod a za každým detailem je kus jeho práce a zkušeností automechanika.

Dokonce i nastupování má svá pravidla. „Nejhorší je, když mi sem někdo leze a neumí to. To vám tady udělá fakt škodu,“ směje se Borovec. Do nízkého kokpitu se totiž člověk musí dostat téměř gymnastickým pohybem a také při vystupování je potřeba vědět, kam položit ruku a jak se z vozu správně dostat. „Musíte udělat takový gymnastický kotoul, abyste se dostali dovnitř i ven. Ale když to máte nacvičené, jde to úplně parádně.“

A pak už zbývá jen zavřít dveře, otočit klíčkem a nechat za zády probudit dvanáctiválec. Lamborghini Diablo z roku 1993 tak může znovu vyrazit na silnici. Tentokrát už přesně tak, jak si jeho majitel před lety vysnil.