Alfa Romeo Giulia: souboj rozumu a citu

Jen rychlost a krása k úspěchu nestačí. Alfa Romeo se s modelem Giulia opět snaží dostat na výsluní prémiového segmentu. Jenže i přes nadšené reakce novinářů její prodeje alespoň u nás nijak neoslňují. Za volantem vrcholné naftové verze s automatem jsme zjišťovali, co je za tím. Na Alfu Romeo Giulia se čekalo dlouho, opravdu dlouho. Skoro už to vypadalo, že se nástupce modelu 159, který se přestal vyrábět v roce 2011, snad ani nedočkáme. Na český trh přišla v létě 2016 a do konce roku se jí prodalo 53 kusů. Letos za první čtvrtletí se pro ni zatím rozhodlo 32 zákazníků.
Bere za srdce
Zvenku je Alfa Romeo Giulia opravdu nádherné auto, které nemá nejen mezi prémiovými sedany střední třídy, kam svými vnějšími rozměry 4643 x 2024 x 1436 mm patří, konkurenci. V jejích křivkách vidím leccos z půvabu a krásy řady 159, ale i vozů Maserati. Přestože teď jsou v módě spíš hrany, Italové svůj sedan zaoblili a vůbec to nevadí. Podobně jako při pohledu zvenku zaplesá srdce řidiče i uvnitř. Interiér Giulie totiž vypadá stejně úchvatně jako exteriér. Nic tady není fádního a nudného, volant, kaplička přístrojů, zabudování hlavního displeje do přístrojové desky, to vše je jedním slovem úžasné.

Ach ti Italové
Jenže když pomine prvotní opojení krásou a člověk se na vnitřek podívá pragmatickýma a nezamilovanýma očima, objeví zde řadu dílenských nedostatků. Až příliš viditelně se zde tluče snaha nabídnout prémiové auto, ale zároveň i ušetřit. Kontrast mezi volbou některých materiálů je nepřehlédnutelný. Například zatímco věnec volantu je potažený perfektní špičkovou kůží, plastová tlačítka na jeho ramenech vypadají jako z Dacie. Displej, na kterém se zobrazují údaje palubního systému, má sice velkou uhlopříčku, jenže je dost širokoúhlý. Třeba mapa navigace je nepřehledná a obraz parkovací kamery je menší než u leckterého minivozu. Palubní systém, který je věrnou a povedenou kopií sytému BMW iDrive, včetně kolečka, ani nekomunikuje česky. Interiér se sice tváří honosně, pocit, že bych seděl v prémiovém autě, ale nemám. Stejně tak sedačky se tváří díky béžové kůži honosně, ale tělu moc oporu neposkytují a navíc jsou zvláště tuhá.

I tak ji miluji
Na chmury z interiéru ale člověk zapomene, jakmile se rozjede. Tedy ani to není tak úplně snadné, protože zařadit rychlost pomocí joystickového voliče automatické převodovky je občas „vyšší dívčí“. Chybí nějaký odpor, který by mi dal vědět, že jsem něco zařadil. Taky jsem mockrát túroval motor na neutrál. Když už se ale dá Alfa do pohybu, je to prosté nádhera. Hned od prvních metrů dává Giulia jasně najevo, že s ní bude zábava. A to, i když zpod kapoty klepe čtyřválcový diesel o objemu 2,2 l, který může být ve čtyřech verzích (136, 150, 180 a 210 k). Námi testované prostřední provedení si totiž náramně rozumí s tradičně úžasným osmistupňovým automatem od ZF, výkon 132 kW (180 k) a maximální točivý moment 450 Nm (o 70 Nm víc než stejně výkonná verze s manuálem) umějí Giuliu parádně rozhýbat a jízdně poskytují maximum, co vůbec může diesel dát. Úplně nejlepší to je, když je kolečko systému DNA v pozici D, to pak motor skoro až horlivě reaguje na jakýkoliv kontakt s plynem. Když přepnete na N, nebo na A, máte pocit, jako by auto někdo zezadu brzdil. Ta proměna v chování je neuvěřitelná a neovlivňuje ani moc spotřebu, která se pohybuje kolem sedmi litrů. Koncepce s motorem podél vpředu a pohonem zadních kol (v nabídce nechybí ani pohon všech kol) je na chování auta okamžitě cítit. Alfa reaguje na sebemenší pohyb volantem neskutečnou ochotou zatáčet. Tohle auto ve mně znovu rozproudilo skutečnou řidičskou radost a už dlouho jsem si chvíle za volantem tak neužíval.
Srdce kontra mozek
Giulia je krásná, rychlá a na rozdíl od většiny dnešních aut má i charisma. Jenže jestli bych si ji koupil, nevím. Není přehnaně drahá, 1 029 000 korun za námi testované provedení ve výbavě Super není ve srovnání s konkurencí vlastně až tolik. Základní cena Giulie s dieselem 2.2 136 k startuje na 839 000 Kč, nejlevnější benzin 2.0 Turbo s 200 k vyjde minimálně na 940 000 Kč. Pokud chcete čtyřkolku, musíte jít do motorů 2.0 Turbo 280 k, resp. 2.2 diesel 210 k ve výbavě Veloce, na což si musíte připravit minimálně 1 240 000, resp. 1 206 000 Kč. Pro fajnšmekry je připravená verze Quadrifoglio s motorem 2.9 V6 BiTurbo a 510 k za 2 045 000, resp. 2 105 000 Kč s automatem. Jenže z některých detailů a zkušeností s testovaným autem, které mělo za sebou 20 000 km a dostalo pořádně zabrat, bych asi váhal. Pokud by rozhodoval rozum, šel bych asi do německé nebo japonské jistoty v podobě BMW 3, Mercedes-Benz C nebo Lexus IS. A i když se rádi podřizujete emocím, zkuste ještě chvíli počkat, než se v továrně v italské Cassině vychytají dětské nemoci.

+ nádherný design
+ úžasné jízdní vlastnosti
+ sladění motoru a automatu
+ přesné řízení
+ radost z jízdy
+ příznivá cena

- laciné materiály
- dílenské zpracování
- malý kufr
- neintuitivní volič automatu