Stará Škoda 120 vs. Skandinávie: David Klemsa dokázal, že dětské sny nemrznou

Cesta na konec Evropy nemusí začínat v moderním SUV. David Klemsa z Valašského Meziříčí dokázal, že odvaha a odhodlání mají větší hodnotu než výkon motoru. Se starou Škodou 120 se vydal do Skandinávie, kde ho čekaly tisíce kilometrů, improvizované opravy i silné lidské příběhy. Někdo si po škole koupí letenku do Thajska, jiný začne splácet hypotéku. David Klemsa z Valašského Meziříčí na to šel jinak. Když před třemi lety ve svých devětadvaceti vyrážel na cestu, o které snil od dětství, neseděl v moderním SUV, ale v stařičké Škodě 120.

„Když jsem dostudoval vysokou školu, měl jsem na účtě tisícovku. Auto jsem si tehdy nemohl dovolit, ale byla to moje velká motivace,“ vzpomíná Klemsa.

Škodovka pro něj však nebyla náhodná volba – provázela ho celým dětstvím, měl ji táta i děda a on prostě chtěl to, co mu připomínalo dětství. Z prvních výplat si našetřil na auto za třicet tisíc a rozhodl se s ním vypravit na sever Evropy.

„Mně se na tom líbí, že si člověk může všechno udělat sám. Je to takové Lego pro dospělé, prostě mi to přirostlo k srdci,“ doplnil ke svému dopravnímu prostředku.

Když se svému okolí svěřil, jaké má se svoji škodovkou plány, všichni si klepalo na čelo. To však Klemsu neodradilo a z domoviny se vydal na dlouhou pouť. Poslední noc před opuštěním republiky strávil v Žacléři. Když se ráno chystal vyrazit, hoteliér jen kroutil hlavou.

„Mám karvinskou značku, tak se mě ptal, jestli jsem se nebál jet až z Karviné takovým autem sem. Jenže já mu radši ani neřekl, co všechno mám před sebou,“ vzpomíná cestovatel.

Denně na své anabázi ujel v průměru kolem 250 až 350 kilometrů, vždy tři dny v kuse a pak měl den pauzu na regeneraci. „Ono vás z toho po čase pálí oči a berou záda, tak jsem si musel odpočinout, abych byl zase stoprocentní,“ vysvětluje.



Škodovka si přitom brala slušných 7 litrů na sto. Kolik však celkově ujel, zjistil až po návratu domů. Počítadlo kilometrů se totiž rozhodlo stávkovat hned za polskými hranicemi, takže celou trasu – necelých 8 000 kilometrů – musel Klemsa dopočítávat až zpětně u mapy.

Skandinávská expedice nebyla jen o kochání se krajinou, ale také přinesla celou řadu technických zádrhelů. Například ve švédské Vilhelmině měnil karburátor přímo na parkovišti. „Potvora byla pěkně přicucnutá a já to z toho auta tahal jako velkou řepu. Zepředu to mohlo vypadat, jako když uvnitř probíhají orgie, až jsem jej nakonec vytrhnul s velkým cákancem benzínu ven,“ směje se.

Ještě dramatičtější chvíle přišla v nekonečných švédských lesích, kde s igelitovým prostěradlem přes ramena opravoval v lijáku rozdělovač.

„Sice mi známý, kterému jsem volal řekl, že má závada je taková, že jsem asi dojel, a potupně se vrátím domů s autem na valníku, ale nedal jsem se a pustil do opravy. I když stále lilo jako z konve. Byla to nekonečná půlhodina, ale nakonec rozdělovač zapadl na místo a motor chytl. Po projetí nekonečným lesem jsem si konečně oddychl, dostal malý infarkt a připadal jsem si jako František Venclovský, když přeplaval La Manche.“

Jedno z mnoha nečekaných setkání přišlo na finské ulici v Kuopiu. Když zaparkoval, zavolal na něj z protějšího domu starší pán: „Hej, ty jseš z Československa? Já tam v roce 1989 hrál v Hradci Králové. Tenkrát tam nikdo neuměl anglicky a všichni měli tyhle auta.“



Ještě bizarnější situace nastala v nejsevernější vesnici Evropy Skarsvag, kde si šel cestovatel koupit do obchodu pohledy, ale neměli známky. Prodavač ho anglicky posílal do vedlejší obce, jenže se zadrhl na tom, jak se ten název vlastně správně norsky vyslovuje.

Klemsa ho začal v angličtině opravovat. Prodavač se na něj chvíli díval a pak najednou s omluvou řekl: „Promiňte, nejsem zdejší. Jsem z Česka. Z Bohumína.“ Ukázalo se, že prodavač je bývalý slévač a znají dokonce společné známé z ostravské slévárny.

Ne všechna setkání však byla vřelá – v Karigasniemi, tedy na hranici FInska a Norska, našel ráno Klemsa za stěračem vzkaz: „Český kretén, debílek se Škodou 120.“ Sice po pisateli David Klemsa pátral, ale nikoho nenašel.

Avšak celou záležitost bere s nadhledem: „Chtěl jsem se omluvit a zeptat se, co pisateli vadilo, ale nikdo zdejší nevěděl, kdo mi to za stěrače mohl dát. Tak jsem jel dál.“

Nejsilnější moment přišel u norského pobřeží Severního ledového oceánu ve Skibotn. Právě toto místo na severu Norksa Klemsa roky sledoval přes webkamery a snil o tom, že tam jednou svou Škodovku zaparkuje: „Dva roky jsem na ten úsek koukal a moc jsem si nevěřil. A když jsem tam doopravdy byl, byla to větší nádhera, než jsem čekal. Celou cestu mi tekly slzy dojetí.“



Návrat do reality byl drsným kulturním teleportem. Po měsíci v tichém severu byl příjezd do páteční Rigy šokem. Tečkou za výpravou byl pak retro-punkový statek v Litvě se sprchou v telefonní budce.

Cestovatelova Škoda 120 ale do důchodu nejde, v plánu jsou Alpy a Portugalsko. A i když jel Klemsa na celou výpravu sám, je si dodnes dobře vědom, že by bez pomoci jiných tak daleko nedojel.

„Moc bych chtěl  poděkovat Jardovi Štěrbíkovi z Ostravy. Devadesát procent toho, co o té škodovce vím, vím díky němu. Je pro mne jako druhý táta a učitel. Bez něj bych to nikdy nedokázal,“ řekl cestovatel a všem, kteří si chtějí splnit své sny vzkazuje: „Žádné dobrodružství nezačíná tím, že si doma namažete chleba s máslem, musíte mít chuť odrthnout oči od obrazovek a vyjít ven.“