Od stíhaček k závodním vozům: Eso válečné Luftwaffe nalezlo smrt na Nürburgringu

Theo Weissenberger, legendární stíhací pilot Luftwaffe s 208 sestřely, se po II. světové válce vrhl do světa automobilových závodů. Jeho vášeň pro rychlost ho však nakonec stála život na slavném okruhu Nürburgring. Jak se z válečného hrdiny stal automobilový závodník a jaké okolnosti vedly k jeho tragickému konci? Dalo by se říct, že jak pilotní, tak i závodní kariéru Theodora Weissenbergera provázelo číslo 10. Na konci II. světové války skončil v žebříčku nejúspěšnějších pilotů – stíhačů německé Luftwaffe s počtem 208 sestřelů na desáté příčce. Na konci své závodnické kariéry, kterou ukončila tragická nehoda, se stal v pořadí desátou obětí německého okruhu Nürburgring.

Theodor Weissenberger, kterému nikdo neřekl jinak, než Theo, se narodil 21. prosince 1914 v Mühlheimu nad Mohanem a proslavil se, jak už bylo výše uvedeno, hlavně jako stíhací pilot německé Luftwaffe za II. světové války.

Na své konto si připsal 375 bojových operací, při nichž sestřelil 208 nepřátelských letadel. Většinu svých vzdušných vítězství si připsal poblíž Severního ledového oceánu v severním sektoru východní fronty. Dalších 33 vítězství dosáhl nad západní frontou. Osm z těchto vítězství si připsal nad letouny západních spojenců v kokpitu proudové stíhačky Messerschmitt Me – 262.

Weissenberger se dokonce v listopadu 1944 stal velitelem I. Gruppe JG 7 „Nowotny“, vůbec první operační proudové stíhací perutě na světě. Po povýšení na majora převzal v lednu 1945 velení nad celou stíhací skupinou JG 7 jako její Geschwaderkommodore. V této setrval až do konce války.

Pocházel z rodiny majitele zahradnictví a v mládí se zajímal o letectví. Absolvoval výcvik na kluzácích v rámci Německého svazu leteckých sportů (Deutscher Luftsportverband). Měl bratra, jmenoval se Otto, který se stal také pilotem a padl v bojích II. světové války.

Theo Weissenberger nastoupil do služby u Luftwaffe u 2./Flieger-Ersatz-Abteilung 14 v Detmoldu 19. října 1936. K bojové jednotce se dostal až v srpnu 1941. Nejdříve jako pilot dvoumotorových letounů Messerschmitt Bf-110 u Z/JG 77 v Norsku s operačním prostorem v oblasti Murmanska.

Svou první bojovou misi zde absolvoval 13. září 1941. Později se přeškolil na jednomístnou stíhačku Messerschmitt Bf-109, jako pilot jednotky JG5 Eismeer.

V průběhu operací si zde připsal množství sestřelených nepřátelských letounů různých typů, ať už sovětských (Polikarpov I-153, Polikarpov I-18, Petljakov Pe-2, Iljušin Il -2 nebo Jakovlev Jak-9), nebo těch, co byly letectvu Rudé armády dodány v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu západními spojenci (Hawker Hurricane, Curtiss P-40 Warhawk nebo Bell P-39 Aircobra). Když se počet jeho sestřelů dostal k číslu 38, byl 13. listopadu 1942 vyznamenán Rytířským křížem Železného kříže.

Jednou byl sám sestřelen nepřátelskou palbou, ale podařilo se mu nouzově přistát a byl zachráněn kolegy od jednotky, kteří pro něj přiletěli kurýrním letounem Fieseler Fi-156 Storch. V jednom případě musel stroj opustit na padáku, když se mu zadřel motor jeho letadla.



Po svém 112. vítězství mu byl 2. srpna 1943 udělen Rytířský kříž Železného kříže s dubovou ratolestí, v té době jako 266. příslušníkovi Wehrmachtu, který dosáhl tohoto ocenění. Na konci května 1944 byl Theo Weisseberger se svou jednotkou převelen na letiště Gardelegen v Německu. Poté byli letci přepraveni do Francie a bojovali na západní frontě, kde si Weissenberger připsal další vzdušná vítězství.

1. Erich Hartman (352 sestřelů)
2. Gerhard Barkhorn (301 sestřelů)
3. Günther Rall (275 sestřelů)
4. Otto Kittel (267 sestřelů)
5. Wilhelm Batz (237 sestřelů)
6. Erich Rudorffer (222 sestřelů)
7. Heinrich Bär (220 sestřelů)
8. Hermann Graf (212 sestřelů)
9. Heinrich Ehrler (209 sestřelů)
10. Theodor Weissenberger (208 sestřelů)Na Nový rok 1945 se Weissenberger oženil se svou láskou Cilly Vogel v Langenselbold u Hanau, aby byl od 1. ledna 1945 povýšen do hodnosti majora a stal se Geschwaderkommodorem jednotky JG 7 „Nowotny“, která byla vyzbrojena proudovými letouny Messerschmitt Me-262 Schwalbe.

Za řízením proudového Me-262 Weissenberger dosáhl osmi sestřelů, z toho v sedmi případech čtyřmotorových amerických bombardérů B-17 Flying Fortress a v jednom stíhačky P-51 Mustang. Jenže, to už se nezadržitelně blížil konec II. světové války a s ním konec pilotní kariéry majora Luftwaffe Theodora Weissenbergera.

Ten byl, jak uvádí publikace Ritterkreuzträger Profile 23 (Ralf Schumann, UNITEC-Medienvertrieb, 2023) dne 4. května 1945 s dalšími letci zajat Američany poblíž Peterskirchenu v Horním Bavorsku. „Stalo se tak v oblasti působení 14. americké obrněné divize,“ píše se v publikaci. Propuštěn byl již 5. června 1945 v Lenggries.

„Musel mít hodně velké štěstí, protože jinak by v zajetí pobyl mnohem déle, jako jiní letci. Ale asi Američané neměli chuť zkoumat jeho válečnou minulost a asi ani neměli tušení, že jde o desátého nejúspěšnějšího německého stíhače,“ okomentoval situaci po skončení války Karel Otto Novák, předseda spolku Severočeský letecký archiv Most, který se zabývá historii II. světové války.

Poté, co se vrátil do civilu, rozhodl se, že se stane automobilovým závodníkem. Ačkoli je mu oficiálně připsáno na portálu Racing Sports Cars pouze pět startů v závodech v letech 1949 a 1950, má se za to, že jich absolvoval daleko více. Podle webu Motorsport Memorial Theo Weissenberger svou závodní kariéru zahájil zejména v závodech do vrchu v jihozápadním Německu, kde usedal za volant sportovního vozu Schöpflin s motorem BMW, který předtím řídil Otto Schöpflin.

V publikaci Ritterkreuzträger Profile 23 s podtitulem das erste Jet-As der Luftfahrtgeschichte (první proudové eso v historii letectví) je například zveřejněna fotografie ze závodu do vrchu z 21. července roku 1946 v Ruhesteinu, kde Weissenberger startoval se starým Bugatti T57.

První oficiální závod má Weissenberger podle webu Racing Sports Cars zaznamenán 11. září 1949, kdy startoval s vozem BMW ve třídě do 2000 kubických centimetrů na devítikilometrové trati Grenzlandring. Závod ale nedokončil. Týden nato, tedy 18. září 1949, startoval v Saarbrückenu, kde si ve stejné třídě s vozem Schöpflin dojel pro skvělé páté místo. A do třetice se 25. září 1949 postavil na start závodu na Sachsenringu, ale jeho výsledek není znám.

V následujícím roce 1950 má připsány pouze dva starty. První 14. května 1950 na okruhu Hockenheimring, kde si s vozem Schöpflin – Eigenbau dojel pro 11. místo.



Druhým je pak závod XIV. Eifelrennen, který se jel 11. června 1950 na okruhu 22,81 kilometru dlouhém okruhu Nordschleife na Nürburgringu. Podnik patřil do série Deutsche Rennsport Meisterschaft. Jel se ve třech třídách, a to Kategorie G od 750 do 1100 kubických centimetrů, třídy E, F, a G od 1100 do 1500 ccm a třídy E, F a G od 1500 do 2000 ccm. Theo Weissenbergerovi se stal osudným.

Stejně, jako na Hockemheimu, jel s vozem Schöpflin – Eigenbau s dvoulitrovým motorem BMW, se startovním číslem 15. V tréninku zajel pátý nejrychlejší čas. Bohužel, v úvodním kole závodu, v úseku Metzgesfeld, ztratil kontrolu na svým vozem a havaroval. Při nehodě utrpěl zranění neslučitelná se životem.



Vítězem závodu se stal Fritz Riefs s vozem Veritas-BMW. Paul Pietch vyhrál třídu do 1500 ccm taktéž s vozem Veritas-BMW a Walter Glöckler vyhrál menší třídu s vozem Volkswagen Eigenbau Glöckler.

To, že německý závodní okruh Nürburgring si vybíral svou krutou daň v podobě životů závodních jezdců, je známá věc. Portál wikipedia nabízí přehled smrtelných nehod na tomto motoristickém závodním okruhu během národních a mezinárodních motoristických akcí, a to na 28,265 kilometru dlouhé Gesamtstrecke (Celé trati), 22,810 km dlouhé Nordschleife (Severní smyčky), 7,747 km dlouhé Südschleife (Jižní smyčky) a 2,281 km dlouhé zahřívací smyčce Zielschleife (Cílové smyčky) neboli Betonschleife.



V přehledu je Theo Weissenberger uváděn jako v pořadí desátá oběť okruhu z celkového počtu 80 zahynulých jezdců. Historicky první obětí se stal československý závodník Čeněk Junek, manžel známé závodnice Elišky Junkové, který zde zahynul 15. července 1928 za volantem Bugatti 35B.

Theodor Weissenberger nebyl jediným bývalým pilotem a stíhacím esem německé Luftwaffe, který se po skončení II. světové války dal na dráhu závodního jezdce. Podobně učinil i Adolf „Addi“ Glunz od JG 52, který měl na svém kontě 574 misí, při nichž dosáhl 71 leteckých vítězství. Jako automobilový závodník startoval 20. srpna 1950 na Velké ceně Německa na Nürburgringu. Na konci německého mistrovství Formule 3 v roce 1950 skončil na osmém místě, s děleným počtem tří bodů. V roce 1951 se Glunz zúčastnil různých závodů německého mistrovství Formule 3, také na XV. Eifelrennen, závodě Formule 3, s vozem Scampolo 501 DKW. Závod ale nedokončil. Sezonu zakončil bez bodového zisku. Po skončení závodní kariéry si založil autoškolu v Lüdenscheidu, kde žil a 1. srpna 2002 zemřel.

Dalším příslušníkem Luftwaffe, který přešel do motoristického sportu, byl například Rolf Wütherich, někdejší pilot kluzáků, který mimo jiné přežil smrtelnou nehodu herce Jamese Deana v roce 1955.

Jsou známá i jména spojeneckých letců, kteří byli automobilovými závodníky. Například americké stíhací eso z I. světové války Eddie Rickenbacker byl slavný předválečný závodní jezdcem.

Předválečným závodní jezdcem byl i Holanďan Jan Flinterman, který zase létal jako pilot za II. světové války a později si ještě připsal jeden závod ve Formuli 1 v roce 1952.