Pozor na kamery v autě: V Rakousku a Německu hrozí za záznam vysoké pokuty

Mnozí z nás v těchto dnech vyrážejí se svými ratolestmi na jarní prázdniny. Ať už míříte na polskou stranu Krkonoš, do rakouských Alp nebo jen na nákupy k sousedům, jedna věc v autě vás může dostat do nečekaných potíží. Palubní kamera, kterou v Česku vnímáme jako ochránce, je totiž v některých zemích vnímána spíše jako špionážní nástroj. Pokud neznáte místní pravidla, může vás „důkazní materiál“ vyjít dráž než celá dovolená. Jarní prázdniny jsou v plném proudu a tisíce českých aut v těchto dnech křižují Evropu. Cíle jsou různé – od vyhlášených alpských středisek přes české hory až po polskou stranu Krkonoš.

Další cestovatelé pak využívají volné dny k návštěvě evropských metropolí nebo nákupům v příhraničí, aniž by tušili, že legislativa ohledně palubních kamer se mění s každým přejetým hraničním patníkem.

Používání palubních kamer se v Evropě výrazně liší stát od státu a neznalost místních zákonů může vést až k vysokým pokutám. To, co v Česku považujeme za běžný a užitečný bezpečnostní prvek, totiž může v zahraničí vyvolat velmi nepříjemný konflikt se zákonem.

Vztah k palubním kamerám se v rámci Evropy dramaticky liší. Polsko se v posledních letech stalo pro české řidiče doslova rájem nejen díky kvalitním dálnicím a moderním vlekům, ale i díky benevolentnímu přístupu k technice v automobilech.

Nahrávání provozu je zde legální a místní policie i pojišťovny záznamy běžně přijímají jako legitimní důkazní materiál při řešení sporů. Jakmile však řidiči přejedou hranice směrem na jih nebo na západ, situace se obrací.

Rakousko a Německo patří mezi státy, kde nahrávání veřejného prostoru podléhá velmi přísným pravidlům a ochrana soukromí zde má v mnoha případech přednost před snahou řidiče usvědčit viníka nehody.

Z právního hlediska totiž palubní kamera není vnímána jen jako obyčejná technická pomůcka, ale jako systém zpracování osobních údajů. „Jakmile kamera snímá veřejný prostor, vztahují se na ni povinnosti podle GDPR,“ uvádí Filip Glézl, advokát advokátní společnosti Spring Walk.

V Rakousku, které bylo v minulosti ke kamerám extrémně striktní a prakticky je zakazovalo, je dnes jejich používání sice možné, ale pouze za velmi specifických podmínek. Kamera především nesmí nahrávat celou jízdu nonstop na paměťovou kartu. Záznam musí povinně fungovat v takzvaném smyčkovém režimu, kdy se video v krátkých intervalech automaticky přepisuje. Uložit záznam natrvalo smí řidič jen tehdy, pokud natočí konkrétní událost, například dopravní nehodu.

Záběr kamery by měl podle Glézla směřovat výhradně na vozovku a bezprostřední okolí vozidla. Nesmí systematicky snímat chodníky, domy nebo osoby, které se neúčastní silničního provozu. Jakékoliv zveřejnění a sdílení záznamů, například na sociálních sítích, se v Rakousku považuje za porušení ochrany osobních údajů a řidič za ně může dostat vysokou pokutu.

Podobná pravidla platí i v Německu, kde je trvalé nahrávání celé cesty zakázáno a řidiči smí cyklicky zaznamenávat jen krátké úseky jízdy. Záznamy z palubní kamery se totiž mohou dostat k pojišťovně, policii nebo soudu a tím se dále šíří mimo kontrolu řidiče. Právě proto zákony vyžadují, aby byl jejich rozsah i použití co nejvíce omezené.

V každém státě Evropské unie funguje úřad na ochranu osobních údajů, který přijímá podněty ke kontrole a rozhoduje o pokutách. Největší překvapení může na řidiče čekat ve chvíli, kdy chtějí jednat v dobré víře. Pokud poskytnete rakouské nebo německé policii záznam ze své kamery ve snaze vyjasnit vinu při nehodě, vystavujete se paradoxně riziku postihu.

„Je potřeba vzít na vědomí, že pokud poskytnete místní policii záznamy ze své kamery, i ta může dát úřadům podnět ke kontrole, jestli data zpracováváte v souladu s GDPR,“ upozorňuje Glézl.

Před cestou na hory či za památkami se tedy vyplatí zkontrolovat nastavení přístroje a ujistit se, že vaše digitální oko v autě nevidí víc, než mu místní zákony dovolují.