Obrněnci pro novou republiku: První pancéřová auta Československa

Obrněné automobily se staly klíčovým prvkem vojenské strategie již na počátku 19. století, kdy se začaly objevovat v armádách po celém světě. Během I. světové války se jejich význam ještě zvýšil, přestože ne všechny armády je využívaly stejně intenzivně. Po válce se i nově vzniklá československá armáda musela vypořádat s potřebou modernizace a integrace těchto vozidel do své výzbroje. Jak se vyvíjela role obrněných automobilů a jaký vliv měly na vojenské taktiky? Za vůbec historicky první obrněný automobil na světě je označován britský motorový válečný vůz konstruktéra Frederica Richarda Simmse z roku 1899. Tento jediný prototyp byl postaven v závodě Vickers, Sons & Maxim ve městě Barrow-in-Furness, a to na speciálním podvozku Daimler zhotoveném v Coventry.

Vůz byl vybaven motorem Daimler, pancéřováním o tloušťce 6 milimetrů a dvěma kulomety Maxim. Vozidlo bylo předvedeno dubnu roku 1902 v londýnském Crystal Palace.

Plně vybavené vozidlo mělo celkovou délku 8,5 metru, šířku 2,4 metru. Mělo beranidlo na každém konci, dvě věže a dvě zbraně. Bylo schopné jízdy po velmi nerovném povrchu a počítalo se s čtyřčlennou posádkou.

Po skončení I. světové války a vzniku samostatného Československa, chtěla také nově vzniklá armáda využít obrněné automobily. Ty se měly stát součástí plánu budování silné a moderní armády.

V prvních letech disponovala nově vzniklá československá armáda několika obrněnými vlaky a dvěma obrněnými automobily typu Lancia 1Z, které přivezli naši italští legionáři. V následujícím roce se během vojenských operací na Slovensku projevila aktuální potřeba mobilních a účinných zbraní.

Proto byly podle textu na webu Rota Nazdar v druhé polovině října 1919 tehdejší československé strojírny vyzvány k předložení návrhů nových obrněných vozů.

V průběhu roku 1920 dodaly Škodovy závody, se sídlem v Plzni dvanáct improvizovaných obrněných automobilů Škoda-Fiat BL. Bojová hodnota a spolehlivost těchto vozů ale byla nízká, čehož si byli vědomi jak zástupci branné moci, tak i konstruktéři.

Konstrukční kancelář začala pracovat na konstrukci nového pancéřového automobilu na podvozku nákladního automobilu Praga L. V červenci 1921 se v Plzni konalo neoficiální předvedení tohoto pancéřového automobilu zástupcům armády. Vůz měl zajímavé konstrukční řešení řízení, kdy jeho přední i zadní náprava byla řiditelná, to znamená, že v automobilu se nacházela dvě řidičská stanoviště a v bojové situaci by se automobil nemusel na úzkých silnicích obtížně otáčet. I když se jim nezamlouval, vojáci si nakonec obrněný automobil Praga vzali. Nicméně měli pro Škodovku požadavek na vývoj vlastního obrněnce.



První zkonstruovaným a vyrobeným pancéřovým automobilem se značkou Škoda byl vůz s označením PA-I, který tak odstartoval výrobu i dalších dvou typů vozidel s podobným označením.

Armyweb uvádí, že koncem roku 1922 byla zahájena výroba nového typu obrněného automobilu podle projektu poručíka Františka Bergra, bývalého velitele obrněného vlaku Brno.

Nové vozidlo bylo vyrobeno v počtu dvou zkušebních prototypů a v roce 1923 je převzal prapor útočné vozby v Milovicích. Vozidlo charakterizoval symetrický tvar korby, na které byla umístěna otáčivá věž s dvojicí těžkých kulometů. Zcela revoluční podvozek typu 4×4 byl konstruován tak, aby byla možná jízda vpřed i vzad stejnou rychlostí. Vozidlo mělo, stejně jako Praga, dva řidiče, kteří si mohli v plném rozsahu předat řízení, takže každá náprava byla řiditelná volantem za předpokladu, že vždy zadní náprava byla zablokována v přímém směru a vozidlo poháněla.

Vůz mohl podle Autorevue jet oběma směry rychlostí až 80 kilometrů v hodině, poháněn byl vodou chlazeným čtyřválcem Škoda-Hanomag WD-70 HP o objemu 9 730 cm3 s výkonem 52 kW. Posádku chránil pancíř o tloušťce až 5,5 milimetru.

Vůz PA-I byl ale nakonec vyhodnocen jako vratký. Dodané kusy si armáda ponechala.

Nástupcem de facto neúspěšného obrněného automobilu se stal vůz s označení PA-II. Ten byl poprvé představen na pražském autosalonu v roce 1924. Používal stejnou techniku jako jeho předchůdce, včetně nůžkových tlumičů a obousměrného provozu. Lišil se však tvary pancéřované karoserie, díky nimž si vysloužil přezdívku Želva.

Výzbroj tvořily čtyři kulomety v horní části, která byla bez věže. Díky této koncepci se snížilo těžiště vozu a oproti předchůdci se zlepšily jízdní vlastnosti. Výroba zakulaceného pancéřování byla ale velmi náročná, navíc, to mělo i nedostatečnou tloušťku. A bojová hodnota vozu nebyla vzhledem k pětičlenné posádce nijak valná.



Armáda si objednala pouhých dvanáct kusů plus jeden podvozek pro výcvik řidičů. Na bázi Želvy vznikl v roce 1927 ještě prototyp se výzbrojí v podobě 75 milimetrového kanónu.

Délka - 6 metrů, šířka - 2,16 metru, výška – 2,44 metru. Hmotnost – 7,36 tuny. Posádka – 5 mužů (2x řidič, 2x střelec a velitel). Pancéřování 3 až 5,5 milimetru. Výzbroj – 4x těžký kulomet Maxim 08. Motor – vodou chlazený čtyřválec. Maximální rychlost - 61–70 kilometrů v hodině na silnici a 12 kilometrů v hodině v terénu. Dojezd – 250 až 300 kilometrůObrněné automobily Škoda PA-II Želva armáda v roce 1937 bezplatně předala do užívání československé policii. Devět vozidel a dva cvičné podvozky byly předány 20. listopadu 1937, a to tři vozy Policejnímu ředitelství do Mostu, tři vozy Policejnímu ředitelství v Liberci a zbylá trojice automobilů skončila u Policejního ředitelství v Moravské Ostravě.

Policejní Želvy byly v neustálé pohotovosti v kritických dnech měsíce září roku 1938 v pohraničí, a to prakticky na všech třech místech, kde se nacházely, v boji s ozbrojenými skupinami, hlavně po projevu Adolfa Hitlera v rozhlase 12. září 1938. Jeho slova měla být spouštěčem k ozbrojenému povstání českých Němců a formování oddílů Sudetoněmeckého Freikorpsu.

Policejní pancéřové automobily tak operovaly v ulicích měst a jejich okolí, jako i přilehlých obcích. Po odstoupení pohraničí byla vozidla stažena do vnitrozemí zbytku Československa a po 15. březnu 1939, kdy došlo k obsazení zbytku Československa hitlerovským Německem a vzniku Protektorátu Čechy a Morava, se stala součástí německé branné moci.

Některé vozy, jak se lze dočíst v článku časopisu Historie a plastikové modelářství č. 9 z roku 2009, byly zařazeny do služby u Wehrmachtu nebo jednotek SS.

V roce 1927 zakoupilo tři vozidla Škoda PA-II Rakousko pro svpu bezpečností policii ve Vídni. Tady byly obrněné automobily použity při velkých nepokojích ve dnech 15. a 16. července 1927. Byl zapálen justiční palác zdemolována redakce časopisu Reichpost a došlo i na stavění barikád.



Razantní zásah policie a vojska způsobil značné krveprolití, protože 90 demonstrantů bylo zabito. Proto Vídeň projevila zájem o PA-II, protože obrněný automobil se pro potlačování nepokojů, které v té době městem hýbaly, svou konstrukcí a výzbrojí, měl budit patřičný respekt. Po anšlusu Rakouska a spojení rakouské policie s německou, byly dva ze tří vozů PA-II odstaveny ze služby. Třetí se zúčastnil vojenské přehlídky.

Nakonec byly zprovozněny i oba odstavené vozy PA-II, aby skončily u policejní roty podřízené veliteli německé pořádkové policie v Chorvatsku. Zde také s největší pravděpodobností skončily odstaveny. Třetí vůz nejspíš zůstal ve Vídni.

Ještě během výroby PA-II začal vývoj posledního stroje stejné koncepce pohonu, avšak s otočnou věží a s pancéřováním šikmými stěnami, což bylo jednodušší a hlavně levnější řešení při zachování podobné ochrany. Vůz s označením PA-III armáda odsouhlasila v roce 1925 a jeho zkoušky byly úspěšně ukončeny v roce 1928.



Do výzbroje byl zařazen pod označením OA vz. 27 v patnácti kusech, poháněn byl čtyřválcem Škoda o objemu 5,7 litru s výkonem 44 kW. Výzbroj tvořily dva těžké kulomety Schwarzlosse vz. 7/24 s 5 750 náboji a jeden záložní kulomet vz. 26. Posádku tvořili čtyři muži. Armáda odebrala patnáct kusů.

Po obsazení Československa Německem vozidla přešla do služeb Wehrmachtu, a to v počtu devíti kusů. Dalších šest si pro bojové operace v době II. světové války rozdělilo Slovensko a Rumunsko.

„Vozidla se nikdy nezbavila nežádoucích vlastností, které pro ně byly typické od začátku vývoje. Šlo především o zastaralé kulomety s vodním chlazením, nepoměr mezi hmotností vozů a jejich výkony, obtížnou průchodnost terénem a naprostou vázanost na silnice,“ píše se v textu z časopisu Novinky č. 34, březen - duben 2007.

Armáda si za obrněné automobily Škoda rychle našla náhradu. Zaujaly jí podvozky Tatra s centrálním nosníkem a výkyvnými poloosami. Několik jich zakoupila a podrobila zkouškám v Krkonoších, kde obstály.

Na rozdíl od vozů Škoda šlo o lehký dopravní prostředek, kdy podle portálu Tipcars jeho hmotnost s pancéřováním 5,5 milimetru byla jen 2,78 tuny.



V roce 1928 bylo rozhodnuto o výzbroji, tvořené dvěma lehkými kulomety ZB vz. 26 a také o tvarech pancéřované nástavby. Výsledkem byl čtyři metry dlouhý vůz, který poháněl vzduchem chlazený čtyřválec Tatra o objemu 1 910 cm3 s výkonem 24 kW. Do výzbroje byl přijat pod označením OA vz. 30.