Tank, který vyhrál válku a naháněl strach i německým generálům

Tank T-34, považovaný za klíčový prvek vítězství ve II. světové válce, si získal respekt i mezi nepřáteli. Tento sovětský obrněnec, známý svou efektivitou a masovou výrobou, sehrál zásadní roli v porážce hitlerovského Německa. Přestože utrpěl největší ztráty v historii, jeho vliv na válečné dějiny je nepopiratelný. Sovětský střední tank s označením T-34 byl vyvinutý na přelomu 30. a 40. let 20. století. V průběhu dalších let, hlavně těch v období II. světové války, měl zásadní a trvalý dopad na konstrukci tanků.

Americký autor Steven Zaloga tank T34 označil v knize Soviet Tanks and Combat Vehicles of World War Two (Arms and Armour Press, 1984), že v době svého vzniku v roce 1940 byl nejlepším středním tankem na světě.

Disponoval bezprecedentní kombinací palebné síly, mobility, ochrany a robustnosti. Jeho tankový kanón ráže 76,2 mm poskytoval podstatně vyšší palebnou sílu než měly některé konstrukce jeho současníků. Navíc jeho šikmým pancéřováním jen obtížně pronikaly tehdejší nejmodernější protitankové zbraně.

Poklony tanku složili i jeho pozdější soupeři. Například v roce 1941, když se poprvé objevil, označil ho německý generál, polní maršál Paul Ludwig Ewald von Kleist za nejlepší tank světa. Stejně hovořil i německý generál tankových vojsk Heinz Guderian, který potvrdil obrovskou nadřazenost T-34 nad stávajícími německými obrněnci té doby.

Ačkoli byla jeho výzbroj i ochrana později v průběhu války překonána, často je zmiňován jako nejúčinnější a nejvlivnější tanková konstrukce II. světové války.

T-34 byl během druhé světové války základem sovětských obrněných sil. Jeho konstrukce dovolovala nepřetržité vylepšování pro vyvíjející se potřeby východní fronty. Zpočátku byly změny spíše dílčí a skutečně zásadní proměnou tank prošel až v roce 1944 zavedením varianty T-34/85.

Sovětský průmysl nakonec vyrobil více než 84 000 kusů tanků T-34 všech variant, což umožnilo stále větší počet jejich nasazení s postupující válkou, navzdory ztrátě desítek tisíc tanků v boji proti německému Wehrmachtu.

Portál wikipedia uvádí, že u Rudé armády tank T34 nahradil mnoho lehkých a středních tanků a stal se nejvíce vyráběným tankem války. Stejně tak je druhým nejvíce vyráběným tankem všech dob, po nástupci, sérii T-54/55. Při ztrátě 44 900 kusů během války také utrpěl největší tankové ztráty všech dob.

Varianty T-34 byly po skončení II. světové války široce vyváženy a dokonce ještě okolo roku 2010 došlo k omezenému nasazení na frontě v několika rozvojových zemích.

Počátky vývoje tanku T-34 spadají do roku 1937, kdy Charkovskij tankovyj zavod obdržel zakázku na tank, jenž by měl nahradit pomalu stárnoucí tanky řady BT. Šéfkonstruktér Michail Koškin byl svými nadřízenými podrobně instruován, že se hledá nový kolopásový tank, nicméně vědom si konstrukčních omezení tohoto typu vypracoval kromě něj zadaného prototypu s označením A-20 i variantu s čistě pásovým podvozkem, kterou nazval A-32.

To se ale nezamlouvalo armádnímu velení. Než se tento typ tanku prosadil, čekala ho krušná cesta.

Se svým prototypem měl Koškin osobně vyrazit z Charkova na 800 kilometrů dlouhou cestu do Moskvy po vlastní ose. „Odmítli mu přístup na několik mostů, takže musel přebrodit řeky. Nakonec dorazil na zkušební místo Kubinka, kde si jeho tank prohlédl sám Stalin,“ řekl v pořadu Tanky v pekle bojů na Prima ZOOM ruský generál a autor několika knih o historii druhé světové války Machmut A. Garejev.



Nicméně po zásahu samotného Stalina byl podroben zkouškám a ukázal se nejen jako dobře chráněný, ale také jako neuvěřitelně rychlý a obratný. Tank se tak dostal do sériové výroby.

Konstruktér Koškin se ale ze svého úspěchu dlouho neradoval. Na příkaz Stalina odřídil tank do Finska, s nímž v té době Sovětský svaz válčil. Podlehl zápalu plic 26. září 1940. „Inženýr ve svém tanku myslel na vše, jen ne na vytápění…“ uvádí portál Prima Zoom.

Svého prvního nasazení na frontu se tank T-34 dočkal v červnu 1941, bezprostředně po zahájení německé invaze do Sovětského svazu, což byla Operace Barbarossa.

V době německého útoku měla Rudá armáda k dispozici pouze zhruba 1 000–1 225 kusů, které byly koncentrovány v několika mechanizovaných sborech. Německé tankové divize se s tanky T-34 setkaly hned v prvních dnech invaze, přičemž standardní německé protitankové zbraně ráže 37 mm byly proti jejich silnému šikmému pancíři neúčinné.

Naproti tomu, i když byl tank T-34 v roce 1941 technicky nadřazen německým tankům, portál Operation Barbarossa  uvádí, že počáteční nasazení bylo provázeno logistickými problémy, nedostatkem vycvičených posádek a vysokými ztrátami způsobenými spíše poruchami a nedostatkem paliva než přímým bojem.

V průběhu let, jak už bylo naznačeno, docházelo k úpravám a vylepšením tanku. Tou nejúčinnější změnou byla výměna kanónu, kdy stávající typ F-34, ráže 76,2 milimetrů byl nahrazen novým typem ZiS-53 nebo ZiS-S-53, ráže 85 milimetrů.

„Když v prosince 1943 Sověti do osvědčené konstrukce T-34 zabudovali smrtící 85 milimetrový kanón s dlouhou hlavní, zajistili si tím střední tank s palebnou silou, dostatečnou k ničení většiny obrněnců, které tehdy Němci mohli poslat do akce,“ popsal poslední verzi tanku ve velké encyklopedii s názvem Sovětské tanky druhé světové války (Amber Books, 2022) autor Stephen Hart.

Tanky T-34 byly použity na všech důležitých bojištích východní fronty a na jaře 1945 byly jedním z hlavních typů sovětských tanků použitých v závěrečné bitvě o Berlín.



Kromě klasického tanku Sověti produkovali T-34 v různých variantách, jako byl plamenometný, mostní, odminovací a vyprošťovací. Tank T-34 svedl ještě mnoho bitev, než dorazil do Berlína, a stal se nejvýraznějším symbolem vítězství komunistického Sovětského svazu nad nacistickým Německem.

Stroje T-34 byly v průběhu války dodány několika sovětským spojencům, zejména v SSSR sestaveným polským a československým jednotkám, bulharské armádě po jejím přejití na stranu SSSR a jugoslávským partyzánům.

Typ: Střední tank. Délka: 6,75 metru. Šířka: 3,00 metru. Výška: 2,45 metru. Motor: vznětový dvanáctiválec V-2-34 o výkonu 373 kW. Podvozek: Christie. Maximální rychlost: 55 kilometrů v hodině. Dojezd: 380 kilometrů. Hmotnost: 32 tun. Otáčení věže bylo elektrické, přičemž otočení o 360 stupňů trvalo 21 vteřin. Výzbroj: Kanón ZiS-53 nebo ZiS-S-53 ráže 85 milimetrů a dva kulomety DT, ráže 7,62 milimetru. Pancéřování 20 – 90 milimetrů. Osádka: 5 mužů.Verze T-34/85, vybavená kanónem ZiS-S-53 ráže 85 mm dokázala, na rozdíl od svého předchůdce, prorazit čelní pancíř německých těžkých tanků Tiger I a Panther, které předchozí typ T-34/76 vysoce překonávaly.

T-34/85 představoval přiměřenou odpověď, byť otázka poměru sil mezi ním a jeho výše zmíněnými protivníky je dodnes zdrojem vášnivých polemik odborníků i obdivovatelů obou typů.

Tanky T-34 a Panzer IV byly hlavní střední tanky SSSR a Německa, přičemž T-34 vynikal šikmým pancířem a mobilitou, zatímco Panzer IV nabízel lepší optiku, přesnost a palebnou sílu na dálku. T-34 byl ideální pro boj zblízka díky skloněnému pancíři. Panzer IV (verze F2/G/H) s dlouhým 75mm dělem KwK 40 byl precizní „sniper“.

• Pancíř: T-34 (zejména T-34/85) měl výhodu ve skloněném pancíři, který častěji odrážel střely, zatímco Panzer IV měl plochý, a tím papírovější pancíř.
• Palebná síla: Panzer IV vítězil v přesnosti a rychlosti palby na velké vzdálenosti. T-34/76 měl dělo slabší, zatímco T-34/85 se stal vyrovnanějším soupeřem PzKpfw IV.
• Mobilita: T-34 byl rychlejší v přímém směru, zatímco Panzer IV měl skvělou akceleraci a otáčení.
• Všestrannost: T-34 byl univerzálnější, zatímco Panzer IV byl označen za lepšího „stíhače tanků.

Po skončení války a definitivnímu přezbrojení československé armády na T-34/85, byly tyto tanky také licenčně vyráběny u nás. Hlavním producentem bylo ČKD Sokolovo a Závody J. V. Stalina (ZJSV) v Martině na Slovensku, později známé jako Turčianské strojárne – TS Martin. Na výrobě se podílely i další strojírenské podniky. Československé T-34/85 byly považovány za kvalitnější než původní sovětské stroje díky precizní strojírenské výrobě. Výroba u nás probíhala v letech 1952–1958.

Tanky T-34/85 byly užívány ještě desítky let po skončení jejich výroby. Zúčastnily se i řady ozbrojených konfliktů. V roce 2019 byly ještě ve službách jedenácti států.