Kruté rány nezlomily bojovné srdce. Bývalý pilot F1 Alex Zanardi oslavil 59

Alex Zanardi, legendární automobilový závodník a inspirativní italský paralympik, oslavil 59. narozeniny. Navzdory těžkým životním zkouškám, které by mnohé zlomily, Zanardi nikdy neztratil svou vášeň pro rychlost a odhodlání překonávat překážky. Jeho příběh je důkazem, že s pevnou vůlí lze dosáhnout neuvěřitelných úspěchů. Životní příběh bývalého jezdce Formule 1 a úspěšného pilota americké formulové série CART, závodníka cestovních vozů a úspěšného paralympika Alexe Zanardiho je o nezlomné bojovnosti a touze prostě nic nevzdávat. Protože i když vás postihne hned několikrát tvrdá nepřízeň osudu, bojujete o to, abyste přežili a snažili se pokračovat v rámci možností v plnohodnotném životě.

Narodil se jako Alessandro 23. října 1966 v Bologni, jako syn Dina a Anny Zanardiových. Když mu byli čtyři roky, rodina se přestěhovala do města Castel Maggiore na předměstí města Bologna. Alexova sestra Cristina byla slibnou závodní plavkyní. Bohužel v roce 1979 zemřela při automobilové nehodě.

Alex začal závodit na motokárách ve 13 letech. V roce 1988 vstoupil do italské série Formule 3, kde odjel celkem devět závodů a jeho nejlepším výsledkem se stalo páté místo a zisk dvou bodů.

V následujícím roce 1989 už dokázal vybojovat dvakrát pole position a dvakrát závod dokončil na stupních vítězů. Navíc si připsal po jednom startu v European Formula Three Cup, kde hájil barvy týmu Erre 3 Racing a jel s monopostem Ralt RT33. Přidal ještě po jednom závodě v Macau Grand Prix a International Formula 3000.

Výsledky dalšího roku, kterým byl rok 1990, mu otevřely dveře do seriálu mistrovství světa F1. Stal se vítězem European Formula Three Cupu a skončil druhý v italské Formuli 3.

V roce 1991 už absolvoval první tři závody v F1, v kterých ale nebodoval. Stal se jezdcem týmu 7UP Jordan. Debut prožil při Velké ceně Španělska 29. září 1991 na okruhu Circuit de Catalunya Montmeló u Barcelony. V tréninku zajel 20. čas a samotný závod dokončil na 9. místě, když vítězem se stal Nigel Mansell ze stáje Williams-Renault.

Následující Grand Prix Japonska nedokončil, kvůli problémům s převodovkou. Poslední závod sezony, kterým byla Velká cena Austrálie opět dokončil na devátém místě.

Pro další sezonu Zanardi změnil stáj, když se stal jezdcem Minardi Teamu. S novým vozem se snažil odjet tři závody, ale do dvou neklasifikoval a z dalšího jej vyřadila převodovka.

V roce 1993 následoval přestup k Lotusu, kde Zanardi dosáhl svého největšího úspěchu v seriálu mistrovství světa Formule 1, když při druhém podniku sezony, kterým byla Grand Prix Brazílie dojel na šestém místě a připsal si jeden bod do celkové klasifikace.

Navíc sezonu ani nedokončil. Při tréninku na Grand Prix Belgie ve Spa-Francorchamps jeho Lotusu 107 B selhal podvozek a Alex v ikonické zatáčce Eau Roque vylétl z trati. Po těžkém nárazu do bariéry jen o vlásek unikl smrti. Z nehody se naštěstí otřepal. Jediným trvalým následkem bylo, že se vzhledem k velkému přetížení při nárazu Zanardimu protáhla páteř a byl najednou o tři centimetry vyšší.

Nicméně byl připravený sezonu dokončit, jenže, jak uvádí portál Medium vedení Lotusu ho požádalo, aby mu udělal laskavost a už nenastoupil. Za tuto laskavost pak byl nakonec z týmu vyhozen.

Další rok se k Lotusu vrátil, ale sezona, v které si připsal na své konto deset závodů, byla trápením, a tak se po sezoně 1994 Alex Zanardi přesunul do zámoří, kde jezdil seriál CART a byl daleko úspěšnější než v F1.

Hned v úvodní sezoně 1996 dokázal s vozem Reynard stáje Target Ganassi Racing vybojovat celkové třetí místo, aby se v dalších dvou sezonách, 1997 a 1998 stal šampiónem série CART.

V roce 1999 se Zanardi na základě úspěchu v zámoří vrátil do Formule 1, aby startoval s monopostem Williams FW21. Jenže návrat nedopadl tak, jakby si přál. V sezoně odjel všech šestnáct velkých cen, ale ani jednou nebodoval. Buď jej „ze hry“ vyřadila porucha nebo skončil na nebodované pozici, téměř na chvostu startovního pole. Nejlepším umístěním se tak stala sedmá příčka při domácí Velké ceně Itálie.



Proto následoval v roce 2001 návrat do zámořské série CART. Stal se jezdcem nově založeného týmu Mo Nunn Racing (https://en.wikipedia.org/wiki/Mo_Nunn), jehož majitelem a zakladatel byl Morris Nunn, známý britský konstruktér, který stál například za vznikem stáje a vozu F1 Ensign. Odjel čtrnáct závodů, až přišla cena 2001 American Memorial, která se jela 15. září 2001 na okruhu EuroSpeedway Lausitz v Klettwitzu v Německu. Byl to 15. závod sezony CART 2001 a vůbec první závod série, který se konal v Evropě.

Zanardi startoval z konce startovního roštu a postupně se propracovával dopředu, až na vedoucí pozici. Po pozdní zastávce v boxech se ve 142. kole pokoušel vrátit co nejrychleji na trať. Takže při vjezdu na závodní dráhu prudce zrychlil, ale ztratil tím pádem kontrolu nad svým vozem.

Vyjel na trávník, ze kterého se vrátil na trať, kde se prudce zatočil a ocitl přímo v jízdní dráze Patricka Carpentiera. Ten se Zanardimu ještě dokázal vyhnout, ale kanadský závodník Alex Tagliani, který jel těsně za Carpentierem, už to nestihl. Ve vysoké rychlosti, podle odhadu to mělo být 320 kilometrů v hodině, narazil do přední části Zanardiho vozu, takže došlo doslova k odříznutí přídě monopostu. Zanardi při nárazu přišel o obě nohy. O jednu u kolena a druhou nad kolenem. Málem vykrvácel.

Během cesty helikoptérou do nemocnice se Zanardimu sedmkrát zastavilo srdce. Na sále strávil několik hodin a po operaci byl uveden do umělého spánku. Lékařům se podařilo zachránit mu život. Utrpěl také frakturu pánve a otřes mozku. V nemocnici skončil i Tagliani, který byl po jednom dni stráveným na pozorování, propuštěn domů.

Po třech dnech lékaři Zanardiho probudili z kómatu a Alexovy první myšlenky byly na to, jak bude závodit, když nemá nohy? Jakmile to bylo možné, začal s rehabilitací, a dokonce se naučil chodit s protetickýma nohama. Opět se tedy projevila jeho zarputilost a touha po vítězství. Kliniku Berlin-Marzahn opustil 30. října.

„Je to pro všechny velký šok. Ano, nehody se stávají, ale nečekáte, že se stane něco tak hrozného,“ řekl těsně po incidentu pro deník Daily Courier Johnny Herbert, někdejší Zanardiho týmový kolega ve Formuli 1. Laz Denes, mluvčí týmu Mo Nunn Racing, uvedl, že náraz byl obrovský- „Tvrdší než cokoli, co jsem kdy viděl,“ řekl. Podle Denese byl bod kontaktu asi 30 centimetrů před kokpitem a Zanardiho přežití nazval zázrakem.

Tagliani několik dní po nehodě poznamenal, že na Zanardiho neustále myslel. Během pobytu v nemocnici Zanardi kontaktoval Taglianiho a řekl mu, že se ničeho nedopustil.

Dva roky po nehodě, tedy v roce 2003, se Alex Zanardi vrátil na místo činu a před závodem German 500 mu bylo umožněno symbolicky dojet s upraveným vozem zbývajících třináct kol, které vinou nehody neabsolvoval.

Byl to úžasný návrat a Zanardi jel tak rychle, že i přes svůj handicap by se se svým nejrychlejším časem umístil v kvalifikaci na pátém místě. Do plného nasazení v CART sérii se už ale nevrátil, místo toho začal závodit v Evropském šampionátu cestovních vozů. Závodní tým BMW se pro něj postaral o přestavbu vozu, by byl kompletně ovládaný rukama.

V seriálu cestovních vozů -  World Touring Car Championship Zanardi závodil v letech 2005 až 2009. V letech 2008 až 2009 se některý podniky seriálu jely také na našich okruzích v Mostě a v Brně. A je dobré poznamenat, že české tratě Zanardimu seděly.

V roce 2007 se jely dva započítávané závody na Autodromu Most. V prvním Zanardi s vozem BMW 320si skončil třetí, v druhém si dojel pro 20. místo. V následujícím roce 2008, opět na trati Autodromu Most, Zanardi první jízdu vyhrál a v druhé skončil druhý za vítězným Tarquinim na Seatu.



V roce 2009 se závod jel na Masarykově okruhu v Brně a Zanardi si v první jízdě opět připsal vítězství. V druhé musel odstoupit po nehodě už po čtyřech odjetých kolech.

V době, kdy ještě jezdil závody cestovních vozů, rozhodl se Zanardi věnovat dalšímu sportovním odvětví, a sice handcyclingu, tedy jízdě na tříkolce poháněné pomocí rukou.

V roce 2007 dosáhl po pouhých čtyřech týdnech tréninku na 4. místo v Newyorském maratonu v kategorii handcyclingu. V roce 2009 se zúčastnil mistrovství světa v silniční paracyklistice. Při té příležitosti uvedl pro BBC Sport, že jeho cílem je místo v italském týmu pro letní paralympijské hry 2012 v Londýně. V roce 2009 vyhrál Benátský maraton a v roce 2010 vyhrál Římský městský maraton. V roce 2011 vyhrál Newyorský maraton.

Dne 5. září 2012 získal zlatou medaili v mužské silniční časovce H4 na paralympijských hrách 2012 v Londýně, když v Brands Hatch v Kentu skončil o 27,14 sekundy před Nobertem Mosandim. O dva dny později vyhrál individuální silniční závod H4 před Ernstem van Dykem (Jižní Afrika) a Wimem Decleirem (Belgie) a poté 8. září 2012 získal pro Itálii stříbrnou medaili ve smíšené štafetě H1-4.



Kolo, které Zanardi používal, zkonstruoval italský konstruktér závodních vozů Dallara. Díky tomu byl Zanardi časopisem Top Gear jmenován jedním z Mužů roku 2012. Zanardi byl také zvolen nejlepším mužským sportovcem paralympijských her 2012.

V červnu roku 2020 Zanardi opět zaplnil přední stránky novin a zpravodajských serverů, když se stal účastníkem vážné dopravní nehody při italském národním silničním závodě paralympijských sportovců Obiettivo tricolore. Podle listu Gazzetta dello Sport Zanardi sjížděl s kopce, když ztratil kontrolu nad svým handbikem a narazil do protijedoucího nákladního vozu. Při nehodě se těžce zranil na hlavě. Ve vážném stavu byl letecky transportován do nemocnice Santa Maria alle Scotte v Sieně.

V září 2020 bylo oznámeno, že vykazuje známky interakce, ale jeho stav zůstává vážný. Podstoupil několik operací. V listopadu 2020 byl převezen do nemocnice v Padově. V prosinci 2020 se objevily zprávy, že znovu získal zrak a sluch, v lednu 2021 začal po operaci za bdělého stavu opět mluvit. V prosinci 2021, tedy 18 měsíců po nehodě, se mohl vrátit domů, aby mohl pokračovat v rehabilitaci.

V srpnu 2022 Zanardi opět skončil na 76 dní v nemocnici, poté, co jeho dům zachvátil požár. Podle vyšetřovatelů to mělo být kvůli závadě fotovoltaického systému na střeše. Plameny totiž poškodily přístroje, na nichž je Zanardi závislý.

Od roku 1996 je Alex Zanardi ženatý s Danielou Manni a mají syna Niccola. Je spoluautorem dvou knih založených na jeho životě, Alex Zanardi: Můj příběh (2004) s Gianlucou Gasparinim a Alex Zanardi: Moje nejsladší vítězství (2004). Zanardi a jeho příběh byly uvedeny ve sportovním seriálu HBO Real Sports s Bryantem Gumbelem. Napsal úvodní kapitoly knih Steva Olveyho, bývalého lékařského ředitele CART, včetně knihy Rapid Response: Můj zákulisní příběh jako zachránce motoristických závodů.

Alex Zanardi získal řadu ocenění, včetně ceny Autosport Gregor Grant Award v letech 1998 a 2003, ceny Laureus World Sports Award za návrat roku v roce 2005, a ceny Gazzetta Legend Award v roce 2015. V roce 2013 byl uveden do Síně slávy motoristického sportu v Americe a v roce 2022 na Chodník slávy motoristického sportu v Long Beach (https://lbpost.com/news/sports/column-long-beach-home-of-the-tire-shredding-doughnut/). Žije v městečku Noventa Padovana.

V roce 1999 byl pro americký trh představen vůz Honda Acura NSX s edicí Alex Zanardi, na památku jeho dvou po sobě jdoucích vítězství v šampionátu CART pro Hondu v letech 1997 a 1998. Vůz měl přepracované odpružení, pevnou střechou, lehká kola BBS, jednovrstvé zadní sklo, lehký zadní spoilere a manuálním řízením. Byl o 67,5 kilogramu lehčí než verze Targa. Bylo vyrobeno pouze 51 kusů a všechny měly červenou barvu, jako formule, kterou řídil pro tým Chip Ganassi Racing.